Poslední stanovisko žalovaného (leden, 2013) dle průběhu soudního řízení
Důkazní stanovisko žalovaného k občanství žalobkyň
(Mírně zkrácená verze)
Domnívám se, že paní Marie Salmová v r. 1953 nenabyla československé občanství na vlastní žádost, projevem vlastní vůle a neprovedla tehdy státoobčanský slib a proto jí tak německý spolkový zákon z r. 1955, na základě vyplněného Fragebogenu a následného udělení „říšského občanství“ ve válečném období, určuje i dnes jako osobu německou „původem“, tedy od narození, dle národně-socialistických kritérií nacistického Německa! Marie Salm-ová a Ida Schoeller jsou tímto faktem i dnes v přenesené formě nadále nositelkami „říšského občanství“ vydané Německou říší! A jeho význam je takto dál určitou formou fakticky u nás propagován! Marie Salm-ová a její sestra Ida Schoeller se tak již z tohoto důvodu nemohu u současných českých soudních orgánů domáhat postmortální ochrany osobnosti otce Hugo Salma -R., -R., který zemřel v r. 1946 jako „Německý bezdomovec“, a který prokazatelně před válkou jako původní státní občan Československé republiky, německé národnosti, porušil povinnosti československého občana v období války. Na tuto skutečnost po válce pamatoval ÚDPR č. 33/1945 Sb. Dnešním českým soudním orgánům, jak se domnívám, nemůže být dána kompetence, aby v dnešní době vůbec připustily zahájení soudního řízení, u kohokoliv, ohledně nepravdivých tvrzení „žalobkyň“ o údajné dehonestaci jejich otce z období války, když tato osoba v tomto období nebyla až do své smrti československým státním občanem, ale naopak státním občanem nacistické Německé říše. České soudy dnes nemohou na našem území zpětně obhajovat zájmy říšsko-německých občanů, když je takto významově stále určuje dnešní Německý spolkový zákon!! Domnívám se, že české soudy, dle druhu podané žaloby, by významově mohly postupovat zpětně pouze jen k roku 1953, to však již Hugo Salm -R., -R. několik let nežil. Před tímto rokem byla žalobkyně Marie Salm-ová v obnovené ČSR rovněž „německá bezdomovkyně“, ovšem, jak shora uvedeno, Německou spolkovou republikou jí bez vlastní vůle bylo přiznáno po r. 1949 právo na německé občanství.
Nehledě na to, že sama Marie Salm-ová (žalobkyně) prokazuje svojí konkrétní příslušnost i v současnosti dalším deklarovaným vztahem vzniklém její adopcí příbuznou Marií Salm-R.,-R. z Budkova (narozená roku 1908) a pravděpodobně uskutečněný někdy kolem roku 1974 v Rakousku. Ovšem, tato příbuzná Marie Salmová (1908) rovněž tehdy získala „říšské občanství“ prostřednictví Fragebogenu v Protektorátě a navíc se narodila přímo v Německu v Donaueschingen v okrese Schwarzwald-Baar. Po válce v ČSR nežila (mimo jiné, nemůže se tak od jejího jména deklarovat u jména adoptované česká koncovka–Rájecová, pouze jen koncovka–Raitz). Tudíž se dá říci, že přímo v době adopce splňovala tato příbuzná také podmínku přidělení spolkového občanství Německa, které tehdy zřejmě měla přidělené. Uskutečněnou adopcí cca v r. 1974 tak toto právo automaticky přešlo i na Marii Salm-R.,-R. (nar. 1931, v Rájci n. S., žalobkyně) a je v platnosti i dnes i přes to, že Marie Salm-ová (1931) od roku 1953 má přidělené (kolektivně) čsl. občanství. Musela by jinak projevem vlastní vůle žádat o čsl. občanství, pak by nárok na přidělení německé spolkové občanství automaticky ztratila, což pravděpodobně nikdy neprovedla a tomuto napovídá v opakované variantě shora zmíněný uskutečněný vztah adopce provedený cca v r. 1974.
Vznáším zde také podezření, že skrytou formou a pravděpodobně i korupční cestou se v nových našich podmínkách implementuji do matričních záznamů žalobkyně (tak jak je předložen matriční výpis v soudním spise), přes shora uvedenou účinnost německého spolkového zákona, původní zákonné normy z období nacionálního socialismu a zřejmě se tím sledují určité cíle.
Příčinou vzniku dvojího občanství je zahrnutí právních aktů spojených s udělováním německého občanství během války do současného právního řádu Spolkové republiky Německo. Z pohledu dnešních spolkových zákonů totiž mnozí z „neodsunutých“ svojí německou státní příslušnost, nabytou v letech 1938 až 1945, nikdy neztratili. Naopak, tuto příslušnost po nich mnohdy nabývají i jejich potomci.
Ve spolkovém právním řádu tak „přežívají“ normy a akty přijaté v období nacionálního socialismu, které přímo odkazují na ztrátu československé samostatnosti v letech 1938 a 1939. Spolkový zákon o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955 nepovažuje i podání žádosti o osvědčení za projev vůle stát se cizím občanem. Žadatelé totiž žádali pouze o potvrzení, že již občany cizího státu jsou. Spolkový zákon z roku 1955 potvrdil interpretaci zákonných norem z období nacionálního socialismu.
Odůvodnění:
Právní normy, které dvojí občanství umožňují, vychází ze zatížených vztahů v minulosti a přímo odkazují na ztrátu československé samostatnosti v letech 1938 a 1939. Vznik dvojího občanství umožňuje především spolkový zákon, Zákon o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955, který potvrdil platnost německého občanství většině osob v českých zemích, které v letech 1938 až 1945 nabyly v důsledku nacionálně-socialistické okupace „říšské občanství“. Zmíněný zákon potvrdil přetrvávající právní účinnost Smlouvy mezi republikou Česko–Slovenskou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. z 22. Listopadu 1938 ( spolkový RGB2.S.895), Nařízení o získání německé státní příslušnosti pro bývalé československé občany německého původu z 20. Dubna 1939 (spolkový RGB1.S.815) a několika dalších normativních právních aktů, které přímo odkazují na Mnichovskou dohodu z 30. Září 1938 a výnos Vůdce a říšského kancléře o zřízení Protektorátu Čechy a Morava z 16. Března 1939, či-li na akty směřující proti československé státnosti!!
Spolkový zákon z roku 1955 v plné míře přejal interpretaci zákonných norem z období nacionálního socialismu, které všechny osoby německého původu v českých zemí chápaly ve smyslu § 3 Zákona o říšském a státním občanství z roku 1913 (RGB1.S.583) jako německé občany „původem“. Tak dnes Spolkový správní úřad vystavuje osobám, které se narodily v Československu před 22. Listopadem 1938, německou státoobčanskou listinu, ve které je označuje za německé občany „původem“, či-li s platností od narození.
Pokud ale německý občan získá cizí občanství jinou formou než projevem vlastní vůle, například „původem“ nebo kolektivním udělením (čsl. zákon č.34/1953 Sb., ze dne 24. dubna 1953), německé občanství mu zůstává zachováno na základě ústavního článku 116 odstavec 1 Německé ústavy (..je státním občanem každý “Němec“, je vysloveno pouze obecně) a podle § 4 StAG dokonce přechází i na jeho potomky narozené v cizině a to bez ohledu na to, zda-li je držitelem německých státoobčanských dokladů či nikoliv. V roce 1955 tak bylo potvrzeno kolektivní udělení německého občanství také osobám německého původu v českých zemích v letech 1938 a 1939.
Spolkový správní úřad tehdy vydal společně s účinností zákona i lhůtu, během které se osoby, které s potvrzením svého německého občanství uděleného v letech 1938 až 1945 nesouhlasily, mohly se tohoto občanství samy vzdát. Všem ostatním bylo i bez dalšího projevu vlastní vůle potvrzeno: těm, kteří byli z východních území odsunuti, a současně i těm, kteří na nich po roce 1945 setrvali (kategorie „neodsunutých“). Avšak zákon stanovil jednu důležitou podmínku: německé občanství potvrdil pouze osobám, které se hlásily k německé národnosti.
Podle ustanovení obsažených v RGB1.5.583 nabývalo až do r. 1974 německé občanství narozením každé manželské dítě, jehož otec byl německý státní příslušníkem. Následně nastaly výraznější změny, bylo rozšířeno i na matky. Děti narozené po 1. 1. 1975 tak mohou nabývat německou státní příslušnost po obou rodičích.
Příslušníci rodiny Hugo Salma-R.,-R. byli po válce v pozici jako „němečtí bezdomovci“, protože v té době Německo neexistovalo. Bylo rozděleno na čtyři okupační pásma až do roku 1949. Poté vzniklo nové Německo, které uznalo (pouze směrem na východ, západním směrem nikoliv) německé občanství osobám žijících na území ČSR, které se za války přihlásily ke státnímu občanství Německé říše prostřednictvím vyplnění dotazníků tzv. Fragebogenů.
V obnovené ČSR se uznala skutečnost udělování „říšského občanství“ předválečným československým občanům a vyvodily se z ní závěry obsažené v ÚDPR č. 33/1945 Sb.
Mimo jiné, nabytí občanství „původem“ skrze pouhou německou národnost Evropská úmluva o státním občanství v článku 2 v definici pojmu „státní občanství“ vysloveně odmítá.
Komentář:
Obě strany jsou stále vázány pravidly mezinárodního práva vyjádřenými v mezinárodních smlouvách i v mezinárodních obyčejích.
Ústava SRN stanoví v čl. 25 Základního zákona, že obecná pravidla mezinárodního práva jsou součástí spolkového práva. Mají přednost před zákony a zakládají bezprostředně právo a povinnosti obyvatel území SRN. Podle čl. 26 odst. 1 jednání, která byla učiněna s úmyslem rušit mírové soužití národů, nebo připravovat vedení útočné války, jsou protiústavní. Jsou trestná. Ústavní řád SRN tak zakládá možnost mezinárodních záruk bezpečnosti v Evropě.
Na toto ustanovení navazuje i judikatura zejména Ústavního soudu SRN i dalších soudů. Zčásti na ni již bylo poukázáno.
Ústava České republiky vyjadřuje svou vázanost mezinárodními smlouvami v čl. 10 Ústavy.
Součástí mezinárodních smluv zavazujících mezinárodní společenství jsou stále závazky vyplývající z ukončení 2. světové války. Byly formulovány vítěznými velmocemi a našly své vyjádření v dokumentech Spojených národů. Postavení Československa jako součástí Spojených národů v soustavě těchto smluv bylo pevně zakotveno. Československo postupovalo ve shodě se svými spojenci a mnohá opatření jím uskutečňovaná ve válce a bezprostředně po ní byla shodná či obdobná těm opatřením, která činily i jiné státy Spojených národů po válce. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto z řady států Evropy. Transfer tohoto obyvatelstva z Československa byl nejen rozhodnut vítěznými velmocemi v Postupimi, ale také se poté prováděl v úzké součinnosti s vojenskými činiteli USA a SSSR a pod dozorem mezinárodních orgánů.
Konfiskace majetku německého obyvatelstva a sankce proti válečným zločincům se uskutečňovaly jako důsledek války a byly řešeny Československem obdobně jako jinými státy protiněmecké koalice. Po uplynutí více než 50 let se staly dokonanými skutečnostmi.
Za tu dobu se několikrát změnila geopolitická situace Nejprve se rozpadla protifašistická koalice. Později došlo k vytvoření dvou vojenskopolitických bloků. Německo se rozdělilo a vznikly dva samostatné a mezinárodně uznané státy a každý z nich se stal členem jiného vojenskopolitického uskupení. Západní Evropa začala vytvářet silný hospodářský celek. Nakonec došlo k rozpadu sovětského bloku a Sovětského svazu, jako jedné z vítězných mocností ve 2. světové válce, ke sjednocení obou německých států a k vytvoření či transformaci dosavadních vojenskopolitických a ekonomických seskupení.
Hospodářská a politická role sjednoceného Německa v novém evropském uspořádání výrazně vzrostla. V té době se rozpadlo Československo a oba nástupnické státy hledaly nové mezinárodněpolitické jistoty a nové mezinárodněprávní postavení. Staly se slabšími nejen ekonomicky, vojensky a politicky, ale i z hlediska mezinárodního práva. Česká republika znova byla prověřována, zda je způsobilá se stát členem Rady Evropy. Její úsilí o přijetí do dalších evropských struktur vyžaduje podobné a ještě náročnější procedury. Značnou roli při tom hraje nebo může hrát Německo.
Za této situace jsou předkládány České republice „neuzavřené“ majetkové požadavky některých německých subjektů vyjadřované zejména sudetoněmeckými organizacemi a Svazem vyhnanců. Jsou zdůvodňovány zpravidla argumenty, které nemohou obstát z hlediska historie ani práva. Hledání historické pravdy nebo správná interpretace vnitrostátních nebo mezinárodních právních norem není ve skutečnosti cílem vzájemných diskusí. V tomto směru to otevřeně vyjádřil rakouský právní expert prof. F. Ermacora poukazem na nové mocenské postavení Německa, které již nemusí brát ohled na stanoviska vítězů druhé světové války. Ve svém vyjádření i podle této premisy postupuje. Jeho posudek nelze považovat za objektivní expertízu, ale za stanovisko „advokáta“, který potřebuje přizpůsobit fakta k prosazení svých cílů. Tímto nejbližším cílem jsou požadavky, které zdůvodňuje. „Dobrozdání“ je pro českou stranu velmi poučné, neboť praktická politika nejen landsmanšaftu, ale i bavorské a současné německé vlády postupuje v souladu s nimi a uskutečňují se i jiná doporučení. Proto jeho závěry nevyžadují vlastní komentář, neboť jsou dostatečně výmluvné.
Patří k nim odmítnutí Postupimské dohody, Pařížské reparační dohody a dalších smluv, které stvrzují porážku Německa ve 2. světové válce. A vytvářejí základy poválečného uspořádání. O nich se uvádí, že nejsou součástí mezinárodního práva, nebo že Německo nezavazují.
Poznámka: do této shora uvedené písemnosti byly převzaty odborné statě.
__________________________________________________________