Německo před II. světovou válkou
(Převzato z internetu)
Německo před druhou světovou válkou Od prvních měsíců Hitlerovy vlády docházelo k likvidaci všech prvků demokracie a totalitní diktatura postupně pronikala do všech sfér politického, společenského a hospodářského života. V hospodářské oblasti začal nacistický režim zavádět systém řízeného hospodářství, jež se zaměřovalo na zbrojní výrobu s cílem připravit Německo na novou válku. Velmocenské ambice nacistického Německa podporoval nejen růst německého průmyslu, ale i systematická ideologická převýchova celého národa, jejímž hlavním rysem byla nenávist k demokracii, kult vůdce a války, nacionalismus a hlavně do důsledku dovedený rasismus. Varováním pro celé lidstvo se stala i nacistická kulturní politika, řízená především ministrem propagandy J. Goebbelsem. Veškeré umělecké hodnoty odporující nacistické ideologii byly potírány, vydavatelství přešla pod státní kontrolu a knihy odpůrců režimu, židovských autorů, pacifistů a komunistů byly veřejně páleny. Německo musela opustit celá řada umělců, kteří odmítli sloužit režimu a oslavovat Vůdce jako např. E. M. Remarque, L. Feuchtwanger, T. Mann, H. Mann a další.
Politika Třetí říše Předválečná politika Třetí říše je charakteristická snahou o soběstačnost Německa v každém směru. Nejdříve byl Hitler nucen vypořádat se d vnitřními nepřáteli ve vlastních řadách a následně podřídil veškerý život Němců přípravě na válku.V roce 1934, v noci ze dne 30. června na 1. července, došlo k „noci dlouhých nožů“, během níž povraždily oddíly SS na Hitlerův rozkaz tisíc příslušníků SA a další osoby režimu nepohodlné. Záminkou k útoku byly údajné pučistické úmysly Röhma a vedení SA.Nacisté využili „noci dlouhých nožů“ k vyřízení dalších starých účtů ve dnech následujících. Během tohoto řádění bylo zabito mnoho dalších nacistů a neonacistů, kteří neměli s Röhmem nic společného. Mezi tyto oběti patřili generál na penzi von Schleicher nebo Gustav Ritter von Kahr, který rozdrtil v roce 1923 Hitlerův puč.
V roce 1933 vystoupilo Německo ze Společnosti národů a již v lednu 1934 uzavřelo Pakt o neútočení s Polskem, Netrvalo dlouho a Německo porušilo Versailleskou i Locarnskou smlouvu a zavedlo všeobecnou brannou povinnost. Ještě výrazněji se směřování Třetí říše ukázalo, když začalo o rok později, v roce 1936, podporovat vzbouřené španělské generály, což vedlo ke sblížení s Mussoliniho Itálií a k podpisu německo – italského protokolu o koordinaci politických akcí. Krátce poté, v listopadu 1936, uzavřelo Japonsko a Německo tzv. Pakt proti Kominterně, kolem něhož se vytvořil blok fašistických států. Rozhodující se stala pověstná „Osa“ Berlín – Řím – Tokio. V roce 1936 došlo k dalšímu porušení smlouvy z Locarna a to obsazením demilitarizovaného pásma. Společnost národů byla vážně ochromena v reakcích na stále agresivnější politiku fašistických států zvláště politikou appeasementu demokratických velmocí a politice kolektivní bezpečnosti, která se stala odpovědí na německou diplomatickou činnost, Ani jedna z těchto politik nezabránila druhé světové válce. Politika usmiřování přivedla Hitlera k rozhodnutí, že může začít s realizací svých útočných plánů. Jako první bylo na řadě Rakousko a jeho připojení k Třetí říši. Po vyjednáváních s rakouským kancléřem Schuschinggem, která vedla k jeho demisi. Na jeho místo měl nastoupit proněmecky smýšlející právník Artur Seyss-Inquart, jehož odmítl jmenovat prezident. V zemi začaly kolovat zvěsti, že němečtí vojáci už překročili hranice, kterým uvěřil i Schuschnigg, zpanikařil a oznámil, že rakouská armáda se Němcům nepostaví na ozbrojený odpor. Hitler na víc nečekal a anektoval Rakousko. Tato anexe byla potvrzena referendem konaným krátce po obsazení, kdy se Rakušané devadesáti pěti procenty hlasů vyslovili pro spojení s Německem. Dalším Hitlerovým cílem se stala Československá republika.
Česko- německé vztahy Od srpna 1919 do ledna 1920 vznikla většina klíčových německých politických stran v Československu, v jejichž rámci se odvíjel politický život sudetských Němců až do poloviny třicátých let, částečně až do jara 1938.V polovině listopadu 1919 se rekonstituovala i Německá národně - socialistická strana dělnická (Deutsche Nationalsozialistiche Arbeiterpartei, DNSAP), která navazovala na Deutsche Arbeiterpartei. Vedení strany odmítalo nejen začlenění pohraničních území do Československé republiky, ale i její samotnou existenci. Představitelé této strany také od roku 1920 udržovali těsné kontakty s obdobně zaměřenými stranami v Rakousku a zejména v Německu, kde také ovlivnili tvorbu prvního programu NSDAP.Vliv strany během dvacátých let stoupal; v roce 1925 získala 160 tisíc hlasů, v roce 1929 204 tisíc hlasů. Vzhledem k trvalé protistátní aktivitě, byla strana na podzim roku 1933 zakázána. Její vůdci nalezli azyl v nacistické Říši, zatímco členové přešli do Sudetoněmecké vlastenecké fronty (Sudetendeutsche Heimatsfront). Tato fronta byla od roku 1934 financována z Říše a o rok později se přejmenovala na Sudetendeutsche Partei (SdP), aby se jako politická strana mohla zúčastnit voleb. V roce 1926 se německá menšina v Československu stala jedinou ve všech
zemích střední a východní Evropy, která se podílela na činnosti nejvyšších mocenských orgánů, zástupci českých Němců vykonávali ve třetí vládě Antonína Švehly úřady ministra spravedlnosti a ministra veřejných prací. Ve volbách v roce 1935 se SdP stala nejsilnější německou stranou v Československu a stále zřetelněji dávala najevo, že jejím cílem je začlenění nejen sudetoněmeckého, ale celého československého území do Říše. V roce 1938 Hitler Henleinovi, vůdci SdP, deklaroval, že „Sudetoněmecká strana musí předkládat takové požadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné." Podle této rady se Henlein řídil až do září 1938, kdy jednání s československou vládou ztroskotala. Ztroskotání jednání předcházelo předložení známých tzv. Karlovarských požadavků, jejichž konečným důsledkem by se stalo rozložení Československa na několik autonomních útvarů a likvidaci jeho jednoty a celistvosti. Navzdory ústupkům československé vlády vůči českým Němcům a snaze vyhovět jejich požadavkům v míře, která by neovlivnila demokratické základy státu a ústavní zřízení, došlo v září 1938 k dohodě, která stanovila odstoupení sudetoněmeckého území Německu. Mnichovská dohoda, podepsaná zástupci Francie, Velké Británie, Německa a Itálie, neurčovala definitivní rozsah odtržených oblastí. Ten měl být stanoven mezinárodním výborem v následujícím období. Československá reprezentace v čele s prezidentem 30. září 1938 dohodu přijala, neboť jinou alternativou byla válka osamoceného Československa proti Německu. Rozsah odtržených oblastí byl nakonec prakticky nadiktován německou stranou tak, aby plánovaná likvidace Československa byla bezproblémová.
zemích střední a východní Evropy, která se podílela na činnosti nejvyšších mocenských orgánů, zástupci českých Němců vykonávali ve třetí vládě Antonína Švehly úřady ministra spravedlnosti a ministra veřejných prací. Ve volbách v roce 1935 se SdP stala nejsilnější německou stranou v Československu a stále zřetelněji dávala najevo, že jejím cílem je začlenění nejen sudetoněmeckého, ale celého československého území do Říše. V roce 1938 Hitler Henleinovi, vůdci SdP, deklaroval, že „Sudetoněmecká strana musí předkládat takové požadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné." Podle této rady se Henlein řídil až do září 1938, kdy jednání s československou vládou ztroskotala. Ztroskotání jednání předcházelo předložení známých tzv. Karlovarských požadavků, jejichž konečným důsledkem by se stalo rozložení Československa na několik autonomních útvarů a likvidaci jeho jednoty a celistvosti. Navzdory ústupkům československé vlády vůči českým Němcům a snaze vyhovět jejich požadavkům v míře, která by neovlivnila demokratické základy státu a ústavní zřízení, došlo v září 1938 k dohodě, která stanovila odstoupení sudetoněmeckého území Německu. Mnichovská dohoda, podepsaná zástupci Francie, Velké Británie, Německa a Itálie, neurčovala definitivní rozsah odtržených oblastí. Ten měl být stanoven mezinárodním výborem v následujícím období. Československá reprezentace v čele s prezidentem 30. září 1938 dohodu přijala, neboť jinou alternativou byla válka osamoceného Československa proti Německu. Rozsah odtržených oblastí byl nakonec prakticky nadiktován německou stranou tak, aby plánovaná likvidace Československa byla bezproblémová.
Dne 15. března 1939 došlo k naplnění německých plánů. Nacistická vojska obsadila zbývající území Československa po ultimativních jednáních s prezidentem Háchou a ministrem zahraničních věcí Chvalkovským v Berlíně. Již 16. března vzniká „pod ochranou" Třetí říše Protektorát Čechy a Morava. Okupačním cílem bylo vyřešení „české otázky", které spočívalo v úplné germanizaci českého prostoru i obyvatelstva, jež vycházela z premisy, že Morava a Čechy jsou starým německým prostorem a Češi v něm nemají co pohledávat. Směrodatným se stalo rozhodnutí Adolfa Hitlera z října 1940, kterým bylo stanoveno poněmčení českoněmeckého prostoru germanizací Čechů, tj. jejich asimilace. Z asimilace se měli vyjmout všichni Češi, o kterých byly rasové pochybnosti, nebo měli k říši nepřátelské úmysly. Demokratické velmoci opustily politiku appeasementu až 3. září 1939, kdy Velká Británie a Francie vyhlásily válku Německu, po napadení Polska Německem dne 1. září 1939.
Norimberské zákony Právo Výmarské republiky nevyhovovalo potřebám nového pořádku nastoleného Vůdcem, neboť příliš zohledňovalo práva jednotlivce a materiální zájmy. Nechuť k právu a právníkům všeobecně se stala typickou pro Třetí říši. Právo se stalo pouhým prostředkem účinnějšího prosazení ideologie a soudní moc ztratila svou nezávislost na moci výkonné. Nepřátelství vůči všem, kteří představovali předcházející demokratický právní řád, se projevilo vyháněním sociálních demokratů a Židů ze soudů, na něž navazovaly legalizované čistky podle Zákona o obnovení úřednického stavu. Součástí tohoto zákona byla i „árijská" klauzule, jejímž důsledkem bylo propuštění 128 židovských soudců a státních zástupců. O pohrdání právem svědčilo udělení amnestie mužům hledaným v souvislosti s vraždou Matthiase Erzbergera i vyhlášení všeobecné amnestie, ze dne 21. března 1933, na všechny zločiny spáchané během uchopení moci NSDAP. Dne 3. července 1934 byl vydán zpětně účinný Zákon o opatření k nutné obraně státu, kterým Adolf Hitler legalizoval vraždy, k nimž sám dal rozkaz během „noci dlouhých nožů". V právu byl kladen především důraz na „pružnost" soudního systému, která byla vyžadována i u právníků a státních zástupců. Tito byli nuceni postupovat s jednomyslným záměrem za stejným cílem. Od obhájců se očekávalo, že zájmy svého klienta budou hájit jen tehdy, pokud nebudou stát proti zájmům národního společenství. Pokud došlo k vydání osvobozujícího rozsudku, stále zde existovala možnost jeho korekce pomocí uvalení „ochranné" vazby. Od roku 1935 se užívala analogie práva, nikoli ovšem ve smyslu koncepce spravedlnosti. Dalšími z rysů práva Třetí říše byly tresty se zpětnou účinnosti, objektivní vina, subjektivní úmysl a růst počtu hrdelních trestních činů. Právo mělo především chránit zájmy národa a sloužit těmto zájmům, nikoli chránit jednotlivce proti svévolné výkonné moci. Zájmy a hodnoty národa, jak je vyjadřoval princip Vůdce, se staly prioritními. A jelikož národ se definoval rasou, stále více ze svého středu vylučoval všechny ty, jež do této rasy nepatřili.Ze zpětného pohledu můžeme protižidovská opatření rozdělit do čtyř období. První etapa, v letech 1933 až 1935, je typická bojkotováním židovských odchodů a oklesťováním svobody židovského obyvatelstva. Zejména se jedná o odstranění Židů z intelektuálních profesí, tj. z oblastí práva, vysokoškolského vzdělávání, vědy a medicíny. Druhou etapu časově řadíme do období let 1935 až 1938. V tomto období došlo k vydání Norimberských zákonů a k dalším více než 240 nařízením, která fakticky posílila narůstající izolaci Židů. Třetí etapa, spadající do let 1938 až 1941, začala prvními velkými pogromy na německé půdě a přes arizaci židovského majetku, označení průkazů písmeny „J" a užívání dalšího křestního jména Sára či Izrael dospěla k zahánění židovského obyvatelstva do ghett a nošení žluté hvězdy na prsou. Závěrečné období se spojeno s masovým vyhlazováním Židů na základě programu konečného řešení schváleného konferencí ve Wannsee v roce 1942. Systematické úsilí o likvidaci židovského obyvatelstva v Evropě vyústilo v masivní deportace v rámci akce Reinhard do koncentračních táborů v Belzecu, Treblince a Sobiboru. Deportovaní mířili i do jiných nechvalně proslulých míst, Židé z východní Evropy byli ve velkých počtech masakrování skupinami zvláštního nasazení, Einsatzgruppen.
Důvody vedoucí k vydání Norimberských zákonů Do 20. století vstoupilo Německo s větším počtem akademiků a odborníků židovského vyznání než soudobá Amerika nebo Velká Británie. Lidová zášť k Židům nebyla obecně rozšířená ani nijak hluboká. A bezprostředně před nacistickým obdobím cca tři čtvrtiny německých Židů žily z obchodu, podnikání, bankovnictví a svobodných povolání, zejména v oblasti medicíny a práva. Prvním z výraznějších antisemitských projevů se stal bojkot židovských obchodů dne 1. dubna 1933, vyhlášený německou vládou a vedený fanatikem Juliem Streicherem. Přesto, že Goebbels tvrdil, že veřejnost bojkot jednomyslně podporuje, skutečnost byla jiná. Židovské obchody dál navštěvovali i lidé z vyšších vrstev. Týden po bojkotu, 7. dubna 1933, vláda vyhlásila Zákon o obnovení úřednického stavu. Na základě tohoto zákona měli být propuštěni všichni Židé, tj. všichni ti, kteří měli alespoň jednoho židovského prarodiče, vyjma těch, jenž byli veterány z fronty či příbuzní padlých v 1. světové válce. Tento ústupek si vynutil prezident Hindenburg, který pomohl tento zákon prosadit. Už v květnu byla tato výjimka částečně zrušena zákazem dalšího služebního postupu Židů chráněných statusem veterána. Středostavovský antisemitismus byl rozšířen zejména mezi lékaři, majiteli obchodů, řemeslníky, drobnými obchodníky, akademiky a studenty, právníky. Lékaři a právníci se od počátku nacistického režimu snažili zbavit svých židovských kolegů. V roce 1933 bylo ze všech německých lékařů jedenáct procent židovského původu a Židé tvořili šestnáct procent z celkového počtu právníků, tato situace byla silně patrná zejména ve velkých městech typu Berlína. Němečtí lékaři byli velmi silně nacifikováni, což dokládá míra jejich členství v nacistické straně. Velmi zranitelní byli také židovství právníci. Někteří z nich byli ze seznamu advokátů vyškrtnuti již v roce 1933, zvýhodněni byli pouze ti, kteří měli 1. srpna 1914 samostatnou praxi, nebo bojovali za 1. světové války na frontě. V roce 1933 bylo vyškrtnuto 1400 právníků za seznamu advokátů a 381 židovských soudců a státních zástupců bylo propuštěno, přesto více než 70 000 židovských právníků mohlo po formální stránce vykonávat svou praxi. Od roku 1938 pak mohli mít židovští lékaři a právníci pouze židovské klienty a byli zbaveni svých titulů. Akademická obec nechránila své členy židovského původu, navzdory tomu, že mnozí z nich dobyli světového věhlasu. Mnozí z židovských akademiků emigrovali při největším exodu v roce 1933, ke kterému před rokem 1938 došlo. Při této hromadné emigraci opustilo Německo přes 40 000 Židů. Čistka v umělecké a kulturní sféře proběhla obzvlášť rychle. Nový Říšský výbor pro kulturu, založený Goebbelsem v září 1933, vyloučil všechny Židy ze zaměstnání v divadlech, filmovém průmyslu a z hudebních profesí. Všechny násilné akce proti Židům byly vyvolávány a podporovány propagandou, která na obyčejné Němce útočila na každém kroku. Obyvatelstvo bylo vystaveno neutuchající a dlouhodobé antisemitské kampani, bylo nutné přesvědčit všechny Němce o tom, že za porážku v 1. světové válce může spiknutí světového židovstva a pouze očištění Německa od židovské přítomnosti přinese rozkvět. Zároveň nacistická propaganda varovala před míšením nadřazené německé rasy s jinými rasami, především s rasou židovskou. Již od roku 1923 byl vydáván antisemitský časopis Sturmer, v němž byla protižidovská propaganda doplňována silně pornografickými prvky. Antisemitismus a rasismus se staly součástí vyučování na školách, extrémním příkladem byla učebnice vydaná Sturmerem s názvem Giftpilz, v níž byl dětem vysvětlován nebezpečný charakter Židů. Vydání Norimberských zákonů bylo jen vyústěním všech antisemitských projevů, jejichž viníky byly ve většině případů jednotky SA, ať už se jednalo o zastrašování, terorizování nebo fyzické útoky proti Židům, ale i proti odpůrcům antisemitské politiky. Historikové zabývající se problémem holocaustu se dělí do dvou táborů, do táboru intencionalistického a funkcionalistického. Intencionalisté tvrdí, že zabíjení Židů bylo od počátku Hitlerovým cílem a čekalo se na vhodnou příležitost k jeho začátku. Každý krok byl tedy činěn s jasným cílem a tím byla likvidace. Funkcionalisté zastávají názor, že Hitler měl pouze obecnou představu o potřebě „nalézt řešení židovského problému". Tato představa byla jasná pouze, pokud jde o vizi „čistého" Německa, ale matná, co se týče praktických kroků. Diskuze těchto dvou táborů vyvrcholila v roce 1984 na mezinárodním vědeckém kongresu ve Stuttgartu. Vzhledem k tomu, že většina důležitých dokumentů byla před koncem války zničena a vražedný proces sám o sobě byl vysoce utajovanou záležitostí, stěží nalezneme uspokojivé řešení tohoto sporu, stejně jako se to nepodařilo na tomto kongresu. Proto stěží nalezneme uspokojivé řešení toho, zda vydání Norimberských zákonů, někdy nazývaných Norimberské rasové zákony, bylo promyšleným a předem plánovaným krokem, nebo jen vyústěním všech událostí, které se v období od roku 1933 do roku 1935, staly. Každopádně nebyly tyto zákony prvním projevem rasové a antisemitské politiky Třetí říše.
Charakteristika Norimberských zákonů Dne 15. září 1935 odhlasoval v Norimberku Říšský sněm v době „říšského dne strany" tři nové zákony. Jednalo se o Zákon o říšských vlajkách, Zákon o říšském občanství a Zákon na ochranu německé krve a německé cti. Zákon o říšských vlajkách stanovil výsostné říšské znaky a vlajky a uzákonil používání hákového kříže jako výsostného německého znaku. Zákon o říšském občanství zavedl poprvé od dob feudalismu nerovnoprávnost občanů a jejich rozdělení na kategorie. Došlo k vytvoření dvojího druhu občanství, říšských občanů, kteří byli příslušníky německé krve a státních příslušníků, tj. Židů. Zákon byl do roku 1943 systematicky doplněn třinácti prováděcími nařízeními zbavujícími Židy veškerých občanských práv. Zákon na ochranu německé krve a německé cti zakazoval manželství a sexuální styk mezi „árijci" a Židy, zaměstnávání „árijských" služek pod pětačtyřicet let v židovských domácnostech a vztyčování obou německých vlajek Židy. Veškeré výjimky pro židovské válečné veterány byly zapomenuty. Varianty zákonů sepsali státní úředníci, nekompromisní podoba zákonů neprošla, neboť úředníci se bránili rozsáhlejším definicím toho, kdo je a kdo není Žid. Norimberské zákony byly jakýmsi kompromisem mezi silnými tlaky, kterým bylo nacistické vedení vystaveno jednak ze strany svých radikálních stoupenců, a jednak ze strany konzervativnější státní byrokracie. Dne 14. listopadu 1935 bylo zveřejněno první ze třinácti prováděcích nařízení, podle něhož se za Židy považovaly osoby se třemi či čtyřmi židovskými prarodiči. Osoby se dvěma židovskými a dvěma „árijskými" prarodiči byly považovány za poloviční Židy, přičemž se za Židy považovaly tehdy, pokud praktikovaly židovskou víru, oženily se, provdaly za Žida, nebo byly manželskými nebo nemanželskými dětmi ze smíšených rodin. Těmto osobám se říkalo Geltungsjuden, aby byly odlišeny od těch se dvěma židovskými prarodiči, které však nesplňovaly žádné z dalších kritérií a kteří byly označovány jako Mischlinge. Mischlinge „druhého řádu" pak byli ti, kteří měli jednoho židovského prarodiče. Na základě tohoto podivného nacistického členění žilo v Německu v roce 1935 více než 1,5 milionu obyvatel „židovské krve". Podle Hitlerova projevu proneseného v Reichstagu bylo cílem Norimberských zákonů najít zvláštní řešení, na jehož základě by mohl německý národ zaujmout vůči Židům lepší stanovisko. Vůdce prohlásil, že se snažil řešit židovskou otázku pomocí legálních prostředků a zároveň splnit jeden z bodů programu NSDAP, a to ten, podle kterého se žádný Žid nemůže stát soukmenovcem ani občanem Říše. Zároveň varoval, že pokud nedojde ke shodě se Židy, bude nucen přijmout zákon, kterým by problém předal ke konečnému řešení Národní socialistické straně. Komentář k těmto zákonům napsali dr. Wilhelm Stuckart a dr. Hans Globke. V úvodu stojí: „Proti učení o rovnoprávnosti všech lidí staví nacionální socialismus tvrdé, ale nutné poznatky o nerovnosti a různosti lidí podle zákonů přírody. Z různosti ras, národů a lidí vyplývají rozdíly v právech a povinnostech jednotlivce.“Norimberské zákony, které vylučovaly tzv. rasově méněcenné skupiny obyvatel Německa ze společnosti, kodifikovaly rovněž diskriminaci romské komunity. Komentátoři Norimberských zákonů napsali: „V Evropě mají cizí krev pouze Židé a Cikáni.“ V romské otázce reprezentovali nacistickou pseudovědu dr. Robert Ritter a dr. Eva Justinova. Již od počátku 30. let se objevovaly návrhy, jak „řešit" tzv. cikánskou otázku. Mezi tyto návrhy patřilo i přesídlení Romů mimo Evropu, do Polynésie, nebo zřízení určitého území, na němž by byli Romové soustředěni. Nacisté považovali Romy za rasově nečisté, neboť se během svého putování z indické pravlasti mísili s jinými národy. Pseudovědecké bádání dr. Justinové se snažilo dokázat dědičnost sklonu ke kočování a k asociálnímu způsobu života. V Německu byla přijata opatření k oddělení Romů a Sintů od většinového obyvatelstva a na základě Norimberských zákonů byly zakázány sňatky mezi Romy a Němci. Romové byli sice považování za společenskou hrozbu, ale nikdy ne za světového nepřítele jako Židé, zapojení do údajného spiknutí proti Německu. I v případě Romů nacisté považovali za nutné je rozdělit do skupin a tyto skupiny následně oddělit od Němců. Zvláštní bylo, že Sintové a Lalleri, skupiny „rasově čisté“, nebyly považovány za hrozbu a dokonce se tradovalo, že pocházejí ze vznešené krve. Zločiny, které byly páchány na Romech během holocaustu, nebyly tedy zaměřeny na úplně vyhlazení celého národa. Stuckart a Globke byli také autory nařízení ze srpna roku 1938 o zavedení jmen Sára a Izrael ke křestním jménům židovského obyvatelstva. Ani jeden z nich nebyl výrazněji potrestán Norimberským tribunálem.
Struktura a složení organizací SD, SS a gestapa Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku v roce 1946 vyhlásil sedm nacistických organizací za zločinné. Mezi ně náleží i SS, gestapo a SD. Gestapo, tajná státní policie, a SD, bezpečnostní služba říšského vůdce SS (SD = Sicherheitsdienst) byly poprvé sloučeny dne 26. června 1936 tím, že Heydrich, který byl velitelem SD, byl jmenován velitelem bezpečnostní policie, která od této chvíle měla zahrnovat jak gestapo, tak i kriminální policii. SD byla tajnou službou nejprve SS a po 4. červnu 1934 celé nacistické strany. Gestapo se skládalo z různých útvarů politické policie, z různých německých spolkových států, které byly sloučeny pod osobním vedením Himmlera s Göringovou pomocí. Himmler byl jmenován velitelem německé policie dne 17. června 1936 a jako říšský vůdce SS a velitel německé policie vydal dne 26. června 1936 výnos, který zapojil kriminální policii (Kripo) a gestapo do bezpečnostní policie a tuto spolu s SD podřídil Heydrichovu vedení. Navenek bylo sloučení bezpečnostní policie a SD formulováno výnosem ze dne 27. září 1937. Tento výnos slučoval všechny instituce, státní i stranické, kterým velel Reinhard Heydrich v jeden správní celek, v RSHA (Reichs-Sicherheits-Hauptamt, tj. Hlavní úřad pro bezpečnost). Tento byl zároveň jedním z hlavních úřadů SS podřízených Himmlerovi jako říšskému vůdci SS, jakož i oddělením ministerstva vnitra podléhajícím Himmlerovi jako veliteli německé policie. Vnitřní struktura RSHA, byla tvořena sedmi odbory. I. a II. odbor se zabývaly správními otázkami, III. odbor byl Hlavním úřadem pro činnost SD v Německu, IV. byl Hlavním úřadem gestapa, V. Hlavním úřadem kriminální policie, VI. Hlavním úřadem pro činnost SD mimo Německo a VII. se zabýval zkoumáním otázek ideologického rázu.
V Německu a v oblastech, které byly připojeny k Říši, existovaly místní orgány gestapa, kriminální policie a SD formálně oddělené, aby byla usnadněna civilní správa. V oblastech vojenských operací, nebo tam, kde ještě nebyla zřízena německá správa, byli příslušníci SD, gestapa a Kripo sloučeni do organizací vojenského typu, známých jako Einsatzkommando a Eissatzgruppe. Úkolem SS (Schutzstaffeln, tj. ochranné oddíly NSDAP) bylo navždy ztělesňovat kmenové jádro rasové elity s tím cílem, aby se z Evropy stal germánský kontinent. Organizace SS byla zformována Hitlerem v roce 1925 jako elitní skupina SA k politickým účelům, pod záminkou ochrany řečníků, kteří vystupovali na veřejných shromážděních. Po Röhmově puči byly za své služby tyto oddíly povýšeny na nezávislou organizaci. První organizace byly všeobecné SS (Allgemeine SS), dále byly vytvořeny svazy „Umrlčí lebka“ (Totenkopf SS), tj. zvláštní jednotky určené pro službu v koncentračních táborech a jádro ozbrojených sil tvořily „Zbraně SS“ (Waffen SS). Říšské vedení SS mělo 12 hlavních úřadů. Nejdůležitějšími byly RSHA, WVHA (Hlavní úřad pro hospodářskou správu), který vedle ostatních svých funkcí spravoval i koncentrační tábory, a Hlavní úřad pro otázky rasové a osídlovací (Rasse und Siedlung Hauptamt), spolu s pomocnými úřady pro repatriaci německých soukmenovců (Volkdeutsche Mittelstelle). K hlavním úřadům patřil dále Výzkumný ústav pro otázky předků (Forschungsamt-Ahnenerbe), za války byl k tomuto ústavu přičleněn Ústav pro vojensko-vědecký výzkum (Institut für militärwissenschaftliche Untersuchung), který prováděl pokusy na živých lidech. Říšské vedení SS mělo také právní odbor a své soudnictví. Himmler zavedl soustavu, podle níž velitelé SS a policie, které jmenoval pro každý vojenský okruh, byli jeho osobními pověřenci. Tito pověřenci měli koordinovat akce pořádkové policie, bezpečnostní policie, SD a všeobecných SS ve svých obvodech.