Vývoj v Německu po I. světové válce
Nástin politické, právní a ekonomické situace v Německu po 1. světové válce
(převzato z internetu)
Výmarská republika
Název Výmarská republika byl neoficiálním pojmenováním nové republiky, který měl vyjadřovat její odklon od duchu Postupimi a militarismu. První zasedání nového Národního shromáždění proběhlo dne 6. února 1919 v centru Durynska tedy nejen proto, že přípravy ústavy neměly být rušeny nepokoji v Berlíně, ale i z důvodu symboliky Výmaru jako města Goetha a Schillera, německých klasiků.
Fakt vojenské porážky a totálního vyčerpání lidských a materiálních zdrojů vedl k žádosti o příměří, které bylo uzavřeno dne 11. listopadu 1918 u francouzského Compiége. Žádost byla iniciována vrchním velením císařské armády, ale podepsána byla již zástupci republiky. Stalo se tak po pádu monarchie, útěku císaře do Nizozemí a Ludendorffa do Švédska. Tyto události vedly ke vzniku legendy o „dýce v zádech německé armády“ (Dolchstosslegende), jež byla vytvářena velením armády s cílem přenést vinu za porážku Německa ve válce na opoziční politické strany říšského sněmu, které dle jejich argumentace podněcovaly k protiválečným stávkám. Legendy o “dýce v zádech” a “lež o válečné vině” se staly součástí ideologie všech extrémistických nacionalistů.
Situace po uzavření příměří nebyla stabilní, na konci roku 1918 utrpěla extrémní levice porážku na I. všeobecném kongresu dělnických a vojenských rad Německa, což naznačovalo podporu přechodu k parlamentní demokracii a s tím související brzké vypsání voleb. Extrémisté tuto porážku nepřijali a 6. ledna 1919 vypuklo v Berlíně povstání Spartakovců, v jehož čele stáli Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht. Byl vytvořen tzv. revoluční výbor, který prohlásil dosavadní německou vládu, tj. Radu lidových pověřenců v čele s Friedrichem Ebertem, za sesazenou. Vláda zareagovala vyhlášením stanného práva a nasadila vojsko a již 13. ledna plně ovládala situaci. Dne 15. ledna byli oba vůdci povstání při transportu zavražděni. Pachatelé tohoto zločinu nebyli nikdy identifikováni a tedy ani souzeni.
Volby do Národního shromáždění proběhly dne 19. ledna 1919 a znamenaly určité zklidnění situace, mimo jiné proto, že poprvé mohli volit všichni muži a ženy od 20 let věku. Výše zmiňované Národní shromáždění konané ve Výmaru zvolilo 11. února 1919 prvním prozatímním německým prezidentem Friedricha Eberta. Prozatímním proto, že ústava musela být teprve vytvořena. Následně byl 13. února zvolen Philipp Scheidmann říšským kancléřem.
Výmarská ústava byla schválena 3. července 1919 a v platnost vstoupila 12. srpna téhož roku. Nově vytvořená republika nesla název Deutsches Reich. Tato ústava zakotvovala republikánské státní zřízení jak v Říši, tak i v zemích, a dále upravovala demokratická práva a svobody německých občanů, zejména zavedla všeobecné, tajné, rovné a přímé hlasovací právo do všech zastupitelských orgánů. Výmarská ústava vycházela z klasické dělby státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Německo podle ní bylo federativním státem složeným z jednotlivých spolkových zemí, které měly vlastní orgány zákonodárné, výkonné a soudní. Centrální úroveň byla reprezentována Říší a jejími orgány.
Ústava byla rozdělena do dvou hlavních částí. První část označovaná jako výstavba a úkoly Říše (čl. 1 – 108), obsahovala právní úpravu ústavního zřízení německého státu. Druhá část, nazvaná základní práva a povinnosti Němců (čl. 109 – 165), byla katalogem občanských a politických práv a svobod německých občanů. Součástí Výmarské ústavy byla také přechodná a závěrečná ustanovení (čl. 166-181).
Zákonodárnými orgány Výmarské republiky byly říšský sněm (Reichstag) a říšská rada (Reichsrat). Zákonodárná moc byla výlučně v rukou říšského sněmu, který rozhodoval o říšských zákonech. Říšské zákony měly, podle zásady „Reichsrecht bricht Landesrecht“, zakotvené v článku 13, přednost před zákony zemskými. Poslanci říšského sněmu byli voleni německými občany staršími 20 let ve všeobecných, rovných, přímých a tajných volbách. Pro rozdělování mandátů v říšském sněmu se uplatňovala zásada poměrného zastoupení. Poslanecké mandáty byly volné - říšští poslanci byli při výkonu své funkce vázáni pouze svým svědomím a nebyli vázáni příkazy politických stran.
K zastupování německých zemí v legislativě a správě říše byla vytvořena říšská rada složená z delegátů zemských vlád. Tito zástupci chránili v říšské radě zájmy svých zemí na celoříšské úrovni. Říšská rada měla zákonodárnou iniciativu a omezené právo veta vůči zákonům schváleným říšským sněmem. V případě, že říšská rada vetovala příslušný říšský zákon, musel být zákon opětovně schvalován v říšském sněmu. Zákon poté musela schválit alespoň třípětinová většina jeho poslanců.
Moc výkonnou reprezentovali říšský prezident a říšská vláda. Významné právní postavení v soustavě ústavních orgánů Výmarské republiky zastával zejména říšský prezident (Reichspräsident), který byl volen v přímých volbách na dobu 7 let. Říšský prezident byl nejvyšším představitelem státu a vrchním velitelem ozbrojených sil, zastupoval stát navenek, jmenoval říšského kancléře a říšské ministry, svolával říšský sněm, vyhlašoval zákony. Jeho postavení také významně posiloval článek 48 výmarské ústavy, podle něhož mohl v případě „narušení nebo ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku“ částečně nebo zcela suspendovat demokratická práva obsažená ve výmarské ústavě, nebo zasáhnout i pomocí ozbrojené síly.
Ústava sice stanovila, že o všech opatřeních vydaných na základě článku 48 je prezident povinen bezodkladně informovat říšský sněm. Ten mohl jeho opatření případně zrušit, nicméně říšský prezident mohl tomuto konfliktu předejít jeho rozpuštěním na základě článku 25 ústavy. Nutno říci, že práva podle ustanovení článku 48 oba dva říšští prezidenti poměrně často využívali. Sociálně demokratický prezident Fridrich Ebert ho například použil během komunistického povstání dělníků v Sasku a Durynsku v roce 1923, jeho nástupce v tomto úřadě polní maršál Paul von Hindenburg svého ústavního práva použil několikrát v letech 1929 – 1933. Právě časté zneužívání článku 48 ústavy říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem a současně opakující se rozpouštění říšského sněmu na základě článku 25 ústavy, bedlo ve třicátých letech postupně k likvidaci německého parlamentního systému.
Druhou složku výkonné moci zastupovala říšská vláda (Reichsregierung). Říšská vláda byla dle čl. 52 ústavy složena z říšského kancléře (Reichkanzler) a říšských ministrů (Reichsminister). V čele vlády stál říšský kancléř, jehož jmenoval říšský prezident. Říšský kancléř poté sestavoval vládu a žádal říšský sněm o vyslovení důvěry. V soustavě ústavních orgánů republiky představovala vláda nejméně stabilní složku a docházelo často k jejím obměnám.
Soudnictví mělo podle Výmarské ústavy nezávislé postavení na ostatních složkách státní moci. Soudci byli ve své funkci vázáni pouze zákonem. Soustava německých soudů byla tvořena zemskými soudy a říšským soudem. Říšský soud v Lipsku byl nejvyšším soudním orgánem v Německu.
Výmarská republika byla federativním státem, a proto i jednotlivé spolkové země měly vlastní orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní. Zákonodárnými orgány zemí byly zemské sněmy, které měli zákonodárnou pravomoc v oblastech nevyhrazených výlučně do pravomoci Říše (dle článku 6 ústavy). Tato zemská zastupitelstva rozhodovala o tzv. zemských zákonech, které musely být v souladu s těmi říšskými (dle článku 13 ústavy). Moc výkonná byla vykonávána zemskými vládami. Tyto vlády potřebovaly k výkonu své funkce důvěru zemských parlamentů.
Republika měla mezi obyvatelstvem i mezi svými představiteli velmi málo přesvědčených republikánů, neměla dostatečnou prestiž a s potrestáním svých vnitřních nepřátel měla nemalé potíže způsobené zejména nedůsledností. Velmi ji poznamenal i „tvrdý mír“, který nedlouho před přijetím ústavy podepsala.
Versailleská mírová smlouva
Základem uspořádání po první světové válce byly výsledky mírových jednání, která začala 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže v den 48. výročí vyhlášení německého císařství, jež proběhlo právě zde. Cílem jednání bylo nalezení kompromisu mezi francouzskou touhou Německo co nejvíce oslabit, britskou snahou zabránit přílišnému posílení pozic Francie aa Wilsonovou světovou politikou. Podstatou této politiky se stala Společnost národů, jejímž cílem bylo zajištěná celosvětového míru.
Výsledek jednání byl pro Německo zdrcující. Ustanovení mírové smlouvy se věnovala čtyřem okruhům otázek: válečné reparace, teritoriální změny, osud německých kolonií, odzbrojení.
Reparace se staly jakýmsi symbolem potrestání. Článek 231 versailleské mírové smlouvy říká jasně, že Německo a jeho spojenci nesou „odpovědnost za všechny ztráty a škody jimi způsobené, které utrpěly spojenecké vlády, jejich partnerské státy a jejich občané v důsledku agrese Německa a jeho spojenců válkou, jež jim byla vnucena“. Německo bylo tedy označeno jediným viníkem války, i když termín „vina“ se v textu smlouvy neobjevuje.
V důsledku neřešitelných rozporů nebylo možné určit výši reparací. Na celkové sumě a způsobu splácení se měla dohodnout Reparační komise, a to do 1. května 1921. Samotná smlouva upravovala pouze věcné reparace, které stanovily množství válečného materiálu a surovin, které muselo Německo odevzdat Spojencům. Mimo reparací se Německo muselo podřídit hospodářským omezením a dále poskytnutím jednostranných doložek nejvyšších výhod v obchodním styku a rozsáhlých kontingentů pro bezcelní dovoz různých druhů zboží do Německa pro vítězné mocnosti.
V otázce hranic smlouva mimo jiné stanovila časově neohraničenou demilitarizaci 50 kilometrového pásma na pravém břehu Rýna a pro zvýšení bezpečnosti byl levý břeh Rýna okupován spojeneckými vojsky a to po dobu 15 let.
Německu byly odebrány všechny kolonie a otázka odzbrojení byla řešena zákazem všeobecné branné povinnosti, Německu byla povolena pouze dobrovolnická armáda čítající 100 tisíc mužů pozemního vojska a 15 tisíc mužů námořních sil.
Versailleská mírová smlouva byla ratifikována 7. července 1919.
Německo ve dvacátých letech
V březnu roku 1920 došlo v Berlíně k pravicovému Kappovu puči. Příslušnící Ehrhardtovy brigády vpochodovali do ulic, protestovali proti přijetí podmínek potupného míru, které mimo jiné požadovaly i rozpuštění takových brigád jako byla právě tato.
Ehrhardtova brigáda byla jedním z pravicových polovojenských sborů zformovaných z válečných veteránů, nazývaných obecně Freikorps (Svobodné sbory), které se postavily hrozbě převzetí moci komunisty a mnozí jejich příslušníci později vstoupili do SA nebo do SS. Tato brigáda si na helmách ponechala tradiční znak, který si přivezla z Pobaltí a byl jím hákový kříž (svastika). Vzhledem k tomu, že boje s komunisty byly intenzivní především v oblasti Bavorska, zejména v Mnichově, došlo po porážce komunistů polovojenskými i vojenskými útvary k intenzivnímu odklonu bavorské politiky vpravo. Jednotky Freikorpsu se vytvářely po celém Německu, tvořili je disciplinovaní muži, pro které byla oddanost veliteli jednotky vším. Tento kult osobnosti se odrážel v pojmenování jednotek po velitelích, např. Freikorps Ritter von Epp, Freikorps Mossbach, brigáda Ehrhardt. Většina příslušníků nosila původní vojenské uniformy, na něž přibyl výsostný znak jednotky, tj. výše uvedené svastiky nebo umrlčí lebky a další. Odznakem SS se později stala právě umrlčí lebka, která byla důležitým symbolem německé vojenské heraldiky, neboť ji nosily na uniformách elitní husarské jednotky říšské armády i přepadové skupiny plamenometčíků za 1. světové války.